Nenaříkej nad temnotou ve světě, hleď raději rozsvítit světlo.

Jméno noci

15. ledna 2011 v 20:28 | Altaïr |  Povídky
JMÉNO NOCI

   Každou severskou nocí pulsuje trocha prastaré magie, ale ne všichni jsou schopni tato kouzla, jejichž zaklínadla znají pouze hvězdy, vnímat. Dříve tomu tak nebylo, dříve snad každý rybář, když se uložil ke spánku ve své dřevěné chatrči a sfoukl plamen lampy prodlužující den, mohl cítit, jak k němu tma promlouvá hlasem dávných čar a legend. Ale dnes, dnes ten hlas slyšela jen málokterá lidská bytost, které zdejší krajina vdechla život. Všechny postupně ohluchly, ať už záměrně, nebo nevědomky.

   Jedna z těchto vzácných bytostí, asi dvacetiletá dívka s dlouhými plavými vlasy, pomalu kráčela řídkým jehličnatým lesem, ve kterém klid a ticho držely vládu nad nocí i dnem. Několik kroků za ní se v impregnovaných kožených botách ploužil zhruba stejně mladý chlapec, a jediný pohled na něj by každému prozradil, jak moc s tímhle podivným výletem nesouhlasí, jak moc nerozumí hlasu, který na něj promlouval ze všech stran, ze sněhem poprášené země, která ve svém nekonečném těle hostila stromy kolem něj, z větví, které se k němu laskavě natahovaly a doufaly v jeho přátelství. Nevšímal si jich, nevšímal si ani země, ani větví, jen se o některou z nich tu a tam otřel ramenem, díky čemuž se v jeho stopách snášely k zemi dlouhé třpytivé závoje.
   Brzy dorazili na okraj útesu, který svou staletími eroze ošlehanou tváří shlížel na rozsáhlé, nocí zalité údolí pod sebou. Dívka se zastavila, zhluboka se nadechla a upřela svůj pohled k horám, osamělým ve své nekonečnosti, zatímco on nechal své oči spočinout na město oděné do šatů ušitých ze stovek světel. Po chvíli, jako by si náhle uvědomil, že není sám, přešel k ní a položil jí ruce na ramena.
   Udělala malý krůček dopředu a mezi ní a jeho dlaněmi se otevřela propast nesouhlasu. Nebyla to velká vzdálenost, ale v danou chvíli byla přesto mnohem příjemnější než dotyk.
   "Ale no tak!" vykřikl chlapec a na okamžik tak hlas noci zahnal do hlubin lesa, zatímco jeho ruce klesly k bokům, "Snad nejsi pořád naštvaná kvůli té pitomosti s bohy!"
   "Nejsem naštvaná," odpověděla tiše.
   "Naštvaná, smutná, nafouklá, zahořklá, cokoli."
   Ticho. Jen hvězdy dál sesílaly svá kouzla na zasněženou krajinu.
   "Prosím, lásko, vypadáš jako bys z toho zatraceného útesu chtěla každou chvíli skočit." Znovu jí opatrně položil ruce na ramena zahalená do péřové bundy. Tentokrát mu to dovolila.
   "Podívej," - teď už skoro šeptal - "jestli ti to udělá radost, klidně uznám, že ta tvoje parta velkých hochů v tógách, co metá po všem blesky a oplývá extrémně prchlivou povahou, skutečně existovala."
   "Ty to nechápeš," řekla prostě a poodešla dva kroky od něj.
   "Máš pravdu, asi to vážně nechápu," povzdechl si. Byla tak dokonalá. Kdyby zároveň nebyla tak dokonale divná...
   Chvíli mlčela, zatímco naslouchala písni větru ve svých vlasech, a pak řekla: "Zaprvé, bozi,
o kterých mluvíš ty, jsou jiní bozi, než jaké mám na mysli já. Moji bohové nemají potřebu demonstrovat svou moc ničením toho, co předtím sami vytvořili. A za druhé, nejde o to uznat, že existovali, jde o to pochopit, že existují i teď, že jsou pořád s námi."
   "Jo, pořád se snaží obšťastnit celou ženskou populaci, co?" řekl s významným mrknutím.
   "To budou zase tvoji bohové," odsekla, "Skuteční bozi mají jiné věci na práci."
   "Jako co?"
   "Copak mě nikdy neposloucháš? Všechno, co se ve světě děje, se děje na jejich přání. Rozhlédni se kolem sebe, to všechno je jejich práce. Obloha, oceán, les, hory a jeskyně... Copak nejsou krásné?"
   "To teda jsou," přikývl, i když měl při pohledu na její postavu na mysli úplně jiné pohoří a jednu zcela konkrétní jeskyni. "Takže taky věříš, že slunce každé ráno vychází jen díky tomu, že ho nějaký chlápek vlastně celou dobu tlačí po obloze?"
   "Tak nějak, ano."
   "No nazdar."
   "Co je na tom tak šíleného? Je to něco, v co lidé věřili celé věky! Nejsem jediná..." dodala téměř omluvně. Odněkud z nebes se snesla osamělá sněhová vločka a něžně ji pohladila po tváři, než se rozplynula kdesi v útrobách jejího oblečení.
   "Promiň, zlato, ale tvoje názory jsou starší než dinosauři. Nechci znít jako kazisvět, ale my - jako lidé - už máme nějaký čas tyhle přírodní srandičky zmáknuté. Říká se tomu věda, víš?"
   "My si myslíme, že je máme zmáknuté." Kdesi ve městě pod nimi zatroubil klakson. Ve všeobjímajícím tichu zasněženého útesu zněl jeho hlas jako rekviem pro jednu zoufalou naději.
   "Nemůžu uvěřit, že tohle vážně říkáš. Chceš říct, že... že... jinovatka má vlastního boha?"
   Tváří v tvář neochvějné lhostejnosti zůstává každá víra odsouzena k zatracení. Něco takového jí, více méně, proběhlo hlavou, než vyplýtvala další slova: "Já jen říkám, že bychom se neměli pasovat na pány světa. Neměli bychom si myslet, že všechno víme, neměli bychom tak rychle zapomínat na staré... způsoby."
   "Aha, takže to je ten důvod, proč jsi pravděpodobně poslední holka ve Švédsku, která ještě nemá mobil? Staré způsoby?" odpověděl, zatímco vytáhl z kapsy vlastní moderní přístroj a jedním tlačítkem rozsvítil displej, aby zviditelnil časový údaj vyvedený v malých číslicích. Skoro deset.   Ksakru! Rozhodně doufal, že se večer bude ubírat jiným směrem.
   Před očima mu vyvstal obraz dvou postav, pomalu, v napjatém očekávání vysvlékajících jedna druhou.
   Chodili spolu už tři měsíce. Bylo na čase...
   Ale možná teď bylo na čase chvíli ctít barvu.
   Přešel k ní a otočil ji k sobě, aby se jí podíval přímo do očí. Vločky teď klouzaly z oblohy v hustších zástupech, jako by ji před ním chtěly ochránit, ale proti teplu jejich těl byly bezmocné.    "Fajn. Řekněme, že tomu věřím. Řekněme, že všechno má svého boha. Ale pověz mi: proč? Proč se tu pořád plahočí se svými malými zázraky, když v ně už skoro nikdo nevěří a všichni berou jejich práci jako samozřejmost?"
   Pokusila se uhnout před jeho pohledem, než odpověděla: "Nevím. Ale asi k tomu mají nějaký důvod."

   Na severu, asi padesát mil od nich, kráčel bělostnou plání velký muž s uhlově černým plnovousem, zahalený až po uši v dlouhém koženém plášti. V ruce nesl předmět z kovu a dřeva, který trochu připomínal ptačí budku, až na to, že do téhle budky by se případný pták neměl kudy dostat. Vítr na muže útočil jako šílený, pokoušel se mu ukrást jeho klobouk nebo mu alespoň vmést náruč sněhu do tváře.
   Říkali, že by to měl používat jen za hranicemi polárního kruhu. No a co? Jednoho dne se na tu zatracenou práci vykašle, to teda jo.
   Muž se zastavil uprostřed planiny, nohou odhrnul stranou část sněhové pokrývky a podivný předmět uložil na její místo.
   Polární kruh? Hele, jestli chcete polární kruh, jděte si tam mrznout sami, děkuju pěkně. On byl tady, stejně jako ta věc, a to stačilo.
   Z hlubin svého kabátu vytáhl psací podložku a po chvíli přehrabování v tajemných zákoutích skrytých kapes ještě špaček tužky. Pak porovnal nastavení ptačí budky se seznamem, který mu dali.
   Spousta zelené... Jo. Trocha žluté... Jasně. Nádech do červena... Je tam. Fajn, jdeme na to...
   Přejel povrch ptačí budky třemi prsty a předmět se začal pomalu otáčet, zatímco se kolem něj vytvářela aura namodralé záře. Muž si oprášil koleno, psací podložku nechal zmizet v záhybech kůže
a místo ní pomohl na světlo světa dýmce. Za okamžik mu v rukou zaplála sirka, aniž by se její plamínek jedinkrát zachvěl.
   Jednoho dne se na tu práci fakt vybodnu, to je jistý, pomyslel si, když jeho dýmka vydechla do noci první kroužek dýmu a celou pláň náhle zaplavila záře mnohem intenzivnější, než jakou by kdy dokázala poskytnout jediná zápalka. Jednoho dne... Ale než ten den přijde... Co má sakra jeden dělat, když se jim to tolik líbí?

   "Podívej, polární záře!" vykřikla radostně a ukázala na plameny, které znenadání pohltily oblohu, "Nejsou ty barvy prostě úžasné?"
   "Jasně, další skvělý příklad dokonale vysvětleného přírodního úkazu," řekl chlapec a položil svou ruku kolem ramen dívce, jejíž hory a jeskyni neměl nikdy prozkoumat.
   O padesát mil dál bůh polární záře mlčky vychutnával nasládlou vůni tabáku a naslouchal zaklínadlům spící krajiny.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Alexandra Altaïrez Gryffin- Fox, okřídlaná lištička Alexandra Altaïrez Gryffin- Fox, okřídlaná lištička | Web | 15. ledna 2011 v 20:54 | Reagovat

Tvoje první povídka, kterou jsi mi posílal. :) Pokud budeš mít někdy pochybnosti, že neumíš psát, přečti si jí. ;)

2 Jan Vítr Jan Vítr | 15. ledna 2011 v 21:33 | Reagovat

To je tak ...nevím jak to říci, výstižné? Neuvědomoval sem si to, ale vždy sem asi svět kolem sebe takhle nějak cíti. Děkuji :-) . Vítr

3 Veverka Veverka | Web | 3. května 2011 v 22:27 | Reagovat

Už Ti asi spousty lidí řeklo, že umíš psát, a já se k nim přidám. :-)  :-P

4 Tvá neznámá. Tvá neznámá. | 20. června 2011 v 10:06 | Reagovat

To je tak nádherné! Asi jsem se do Tebe zamilovala. Píšeš tak úžasně smyslně, každý přitom může otevřít svou fantazii. :-)

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 7. dubna 2013 v 20:21 | Reagovat

Souhlasím. Je to prostě dokonalé. Smekám. Jen tak dál!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama